uvod_1.jpg

Psí veseloterapie

Jsem pes, tedy psí holka, a mé jméno je Dafné. Jsem zlatý retriever. Letos jsem oslavila desáté narozeniny, ale pořád pomáhám lidem, a moc ráda. Na svět jsem přišla ve městě Pardubice. Tam si pro mě přijeli mí celoživotní parťáci. Vybrali si mě, protože moje maminka ve svém aktivním životě se svojí paničkou chodila těšit nemocné lidi. Dvounožci to nazývají canisterapie. Měla jsem tedy předpoklady, že tuto aktivitu taky zvládnu. Již od 15 měsíců canisterapii opravdu dělám. A panička si je dobře vědoma, že beze mne by nic nezmohla. Vždy mě hladí a ujišťuje: ,,Děkuji, Dafi, jsi nejlepší. Jsi jednička, moc na tebe spoléhám“.  A to jednoho opravdu potěší.

Panička tu canisterapii dělá už opravdu dlouho, více než 20 let. A není na to sama, takových aktivních týmů je v Podaných rukou asi 50. Chodí za malými i velkými lidmi v zeleném tričku s veselou psí hlavou, a já mám na vodítku, obojku i postroji napsáno, že jsem canisterapeutický pes. To proto, aby se mě prý nikdo nebál.  Chodíme často na stejná místa, ke stejným lidem. To pak vím, co budeme dělat, jak to tam voní. A taky vím, který člověk má sáček s piškoty, kdo pro mě schovává kousek salámu. Někde mají v kleci takové malé voňavé tvorečky, co piští a utíkají, když si je chci očichat.  To se pak panička zlobí, protože se nechci ani od člověka s dobrotou, ani od těch tvorů, co jim říkají morčata, hnout.

Návštěvy děláme i v tlupě. Většinou paničky se svými psy. Musím zaštěkat, že se snad blýská na lepší časy, protože na posledních akcích bylo i několik mužů. Oni jinak voní a mají hrubší hlas. Chtějí toho po nás méně. Protože mají rádi klid, tak dopřávají klid i nám. A paničky jsou s nimi taky veselejší. Bývá legrace a lépe se to zvládá. Jak říká moje panička, chlapi jsou vhodní na přenášení břemen a povídání vtipů. Parta lidí se psy vyrazí někam k dětem nebo dospělákům. A tam, co jdeme na tu psí aktivitu, jsou třeba právě ti dospěláci. Mají asi nějakou zvláštní nemoc, při které se chovají jako děti. Smějí se, radují se, tleskají rukama a poskakují. Vůbec jim nedělá problém se s námi veselit a blbnout. Naši dvounožci jim říkají věčné děti. Nevím, co to znamená, ale je s nimi veselo a společně si hrajeme jako štěňata.

Taky chodíme ke klidným lidem. Většinou jsou na pohyblivých sedačkách s kolečkama. To se pak trochu bojím, ať mi nepřejedou tlapky. To by bolelo. Ale sestřičky je na těch křesílcích přivezou a zabrzdí. Já jdu za nimi, olíznu jim ruku. Oni se usmějí nebo i ucuknou. Možná se mně bojí. To se pak moje panička hned omlouvá. Má prý samostatného psa, který pozná, co bolí nebo nefunguje. A taky se zeptá, zda to nevadí. Když ne, nechá mně, ať si jdu za tím, kdo je nejvíce smutný nebo ho něco bolí. Mně to sice nikdo neučil, ale tak nějak vím, kde je ten problém a chci tu bolest zahnat. Panička tvrdí, že jsem samostatná, ale stále je se mnou, sleduje mě, říká, co mám dělat. Taky hodně mluví s těmi bolavými lidmi, ptá se jich, co je trápí, vysvětluje, jak si mohou se mnou hrát. Půjčuje jim moje hračky a aporty.

Lidé, za kterými jezdíme, jsou různí. Veselí, smutní, pohybují se nebo jsou na těch pojízdných křesílkách, i na postelích. I ty bývají na kolečkách a není problém s nimi vyrazit do velké místnosti, kde jsme a děláme jim tu canisterapii. Ale já bych tomu říkala spíše srdíčková veseloterapie. Všechny totiž z toho většinou hřeje u srdce a bývá u toho i veselo. Chodíme také za dětmi a na veliké akce, kde je spousta různých lidí a zvuků. Je toho hodně, co bych vám o té canisterapii ještě mohla štěknout. Ale pro začátek to stačí.

Lidi mluví o canisterapii. My pejskové štěkáme o srdíčkové veseloterapii. A všem nám jde o to, aby se lidé radovali ze života. Nemusí se za každou cenu smát. Ale stačí se na sebe navzájem nemračit a nevrčet, zapomenout na chvíli na bolest i smutek. Povídat si a u toho hladit psí kožich. My zase olízneme ruku, koukneme do očí, přineseme míček. Takové normální souznění živých bytostí. Pac a ruku na to.

Mám vám vyřídit, že stále hledáme nové dobrovolníky se psy, protože zájem o canisterapii je veliký. Organizace, kam moje panička a další dobrovolníci patří, se jmenuje Podané ruce, z. s. a pořádá také akreditované kurzy a povahové testy canisterapeutického psa. Více informací a spoustu fotek najdete na webu www.podaneruce.eu. A taky chci poděkovat všem, kteří nás v našem snažení podporují, třeba právě městu Frýdek-Místek.

Snad se někdy potkáme.

Dafné a panička – Bc. Helena Fejkusová, předsedkyně Podané ruce, z. s.

Podané ruce logo.jpg     

Podané_ruce_Dafné s paničkou a Xany.JPG    Podané_ruce_Canisterapeutičtí psi.JPG