uvod_1.jpg

Strom života - příběh Martina a Jany

Když jsem počátkem června poprvé navštívila v rámci psychoterapeutické podpory našeho mladého pacienta Martina, netušila jsem ani já, ani on, jak důležité okamžiky jeho života spolu prožijeme, byt' jen 14 dní.

Martin 45 let, byl propuštěn domů z nemocnice s tím, že mu zbývá několik týdnů života. Málokdy se setkáte s člověkem, který svoji prognózu přijme s tak neobyčejnou pokorou, s jakou ji přijal on. Nechtělo se mu odejít, ale jak sám říkal, osud nepřemůžeme. Začali jsme si povídat o tom, co by ještě chtěl v čase, který mu zbývá prožít. Neměl už žádná velká přání ani cíle, říkal, že co potřeboval, to si zařídil a že čas, který mu zbývá, chce prožít v klidu a doma se svojí přítelkyní Janičkou. Potom mi svěřil, že na červenec naplánovali malou svatbu a že se jí chtěl dožít.

Protože jsem věděla, že jeho stav se rychle zhoršuje, řekla jsem mu, že v té době už na svatbu nebude mít sílu a ať s přítelkyní zváží dřívější termín, pokud si svatbu chtějí užít podle svých představ. Byl vděčný za to, že jsem s ním hovořila jak já, tak mí kolegové z týmu mobilního hospice otevřeně. Říkal, že je to pro něho ohromné ulehčení oproti nemocnici, kde všichni mluvili pouze v náznacích, jako by ho nechtěli zranit. Požádal mě o to, abych pravý stav věcí - tedy to, že jeho čas se už velmi krátí, sdělila jeho tatínkovi, se kterým bydlel ve společném domě, a příležitostně to také zmínila jeho bratrovi. Šla jsem za tatínkem ihned, zaklepala jsem na jeho dveře v druhé části domečku, představila se a požádala ho, zda by si na mě neudělal chvíli čas. Je smutné sdělovat rodiči, že jeho syn, i když dospělý, umírá. S Martinem jsme se setkali asi třikrát a byla to pro mne nezapomenutelná setkání. Mluvili jsme o tom, co je v životě důležité, jak rád by začal žít nový život s Janičkou, a co vše by ještě rád stihl, ale ví, že už to nestihne.

Když jsem přijela ve čtvrtek v podvečer, týden po přijetí do našeho mobilního hospice, bylo mi na první pohled jasné, že Martinův čas se naplnil. Protože mě Martin od počátku prosil o to, abych s ním mluvila otevřeně a nic neskrývala, řekla jsem mu, že podle mých zkušeností mu zbývá jen pár hodin nebo dní. Řekl jen „tak už”. Vyslovil své přání, a to oženit se s Janičkou. Otevřel oči, které měl už únavou většinou zavřené a s úsměvem na tváři řekl: „ANO“. Šla jsem na zahradu za jeho přítelkyní Janou a zeptala se jí, co na to říká. Těšila se na ten okamžik stejně jako Martin, ale měla trošku pochybnosti, zda je takového kroku Martin ještě schopen.

Poté se roztočil 2 hodinový kolotoč. Nejdříve sehnat paní starostku…je na pohřbu… už tam není… odešla ke včelínu… kde je včelín? Někde v lese... Hodinová rallye po přilehlých kopcích a loukách. Hurá, našla jsem paní starostku. Za druhé: sehnat matrikářku z města, protože místní obec nemá svoji. Zjistit kde bydlí, zajet k ní, vysvětlit jí naléhavost a výjimečnost situace, nechat ji převléct z pyžama, odvézt na úřad a přivézt na místo obřadu. Poté sehnat fotografa, na prstýnky posloužilo luční kvítí, které se dá splést, sehnat svědky, pomoci uvázat svatebnímu otci kravatu, obléknout ženicha do oblíbené košile a za písní Jarka Nohavici se mohlo začít. Pár milých vět paní starostky a už je tady otázka, berete si zde přítomnou snoubenku dobrovolně?  Martin zvedá hlavu, narovnává celé tělo, aby tomuto okamžiku dodal na důstojnosti, podívá se na Janu a hlasitě řekne: „ANO“. Stejně tak nevěsta, poté prstýnky a první polibek. Otevíráme nealko šampaňské a povídáme si. Loučíme se se všemi, Martin dostává od zdravotníka svoji večerní analgetickou injekci a s úsměvem na tváři usíná po boku teď už své manželky Jany.

Následující ráno přijíždí náš zdravotník Lukáš s ranní infuzí, já přijíždím po desáté hodině s krabicí domácích svatebních koláčků. Ukážu je ženichovi s poznámkou, že bez nich by to nebyla pořádná svatba, pouštím Jarka Nohavicu a odcházím s manželkou vařit čaj a kávu. Tatínek sedí u Martina. Začíná těžce dýchat, jsme u něj všichni, Janička mu šeptá do ucha to, co mu ještě potřebuje říct. Od nás ví, že sluch je poslední smysl, který odchází dlouhých nebo krátkých 20 minut?? A Martin odchází na druhý břeh. Snad šťastný, že si stihl splnit svůj poslední velký sen. A určitě jich tady nechal ještě spoustu nesplněných. Sedíme na posteli již kolem nedýchajícího Martina, tatínek i Jana pláčou, ale po chvíli přichází úleva ve smutku, že Martinovi skončilo utrpení způsobené nemocí a hlavně velký vděk za to, že Martin mohl poslední týdny strávit doma ve své posteli, na místě, které měl tolik rád a hlavně mezi těmi, které měl tolik rád a oni měli rádi jeho. DOMA…

V pátek za 14 dní se scházíme u Martina na terase, jen nejbližší rodina a pár přátel. Vykopáváme na zahradě jámu v místě, kde je nádherný výhled a do ní postupně všichni vsypáváme popel z Martinovy urny. Poté dovnitř vkládáme strom Ginkgo biloba a to vše za doprovodu písní Jaromíra Nohavici. Nejbližší vkládají ke kořenům vzpomínky na Martina, děti obrázky, autíčko a zasypáváme kořeny, které porostou i z Martina, hlínou. Posedáváme kolem stromu do trávy a začíná vzpomínání na Martina jak s bratrem řádili, když byli malí, jak dováděl se synovcem, jak kreslil vzkazy na skicák s Ondrou, jak s Janičkou cestovali a co vše ještě plánovali. Celé odpoledne bylo plné láskyplných vzpomínek, vděčnosti a pokory.

 

Protože se rodíme, žijeme a umíráme a každý z nás má jen určitý vyměřený čas, je jen na nás, jak ho využijeme. Díky, že jsem mohla jít na malou chvíli vedle vás na Vaší poslední cestě. Naučila jsem se mnohému.

 

Andrea Radomská

Mobilní hospic Strom života

 

Strom_života_logo.jpg